Učit se

Ranní probuzení zároveň s prvními slunečními paprsky následované hrnkem (dvěma) naplněným až po okraj černou voňavou kávou. Čtení na balkoně do oběda. Znovu spánek - tentokrát doprovázený letním vánkem stoupajícím až do nejvyššího patra našeho domu. Další, odpolední, káva a jeden nebo dva staré filmy, které mě udrží vzhůru až dlouho do noci... Zní to pěkně, že?

Tohle všechno mi běželo hlavou při každém otočení další stránky ze všech těch nekončících otázek. Při cestě do školy i z ní. Při prvních, druhých i třetích přijímačkách.
Moje představa dokonalého léta.

Pro jednou nic nedělat. Zapomenout na svět kolem. Nečíst zprávy, nedívat se na televizi, mluvit jen s nejbližšími přáteli. Dělat jen to, co mě baví. Starat se o sebe. Dohnat vše, co mi tolik chybělo.

Přesto mě něco vždycky upozorňovalo na to, že takhle to možná nepůjde. Že mi to zkrátka neprojde. S každou hotovou otázkou jsem ale s rázným zaklapnutím složky tuhle myšlenku zahnala.

Asi tušíte, kam tím mířím.
Neprošlo mi to.

Ne proto, že bych neměla čas.
Ne proto, že bych nechtěla.
Ale zkrátka proto, že to neumím.

A tak se po roce učení slovíček, vět, frází i celých sešitů, snažím dál.
A dost paradoxně to možná bude nejtěžší zkouška ze všech.

Učím se, jak mít volný čas.
Učím se, jak mít na sebe čas.
Učím se, jak nesledovat čas.
A hrozně mě to baví.

K.