Myslím, že datum dnešního dne mluví samo za sebe a tiše vám vysvětluje, že jsem se tomuhle článku vyhýbala. Občas jsem se k němu přiblížila, ale pak jsem se zase obloukem rychle vrátila. I když jsem za poslední měsíce psala víc než za celý svůj život, tuhle stránku jsem pečlivě vynechávala. A bylo to (z určité části) kvůli tomu všemu, co se za posledních několik měsíců stalo. A asi jsem utíkala i před tím.
Potřebovala jsem si to v sobě všechno urovnat, abych se mohla vrátit sem, na místo, kde jsem se vždy snažila být upřímná. Nemohla jsem psát články o tom, co jsem jedla, kam jsem cestovala nebo na jaké filmy jsem se dívala, když se dělo tolik důležitých věcí, které jsem zmínit nemohla. Nebo nechtěla.
Za posledního půl roku jsem se vzdala snad největšího tajemství, které jsem v sobě kdy nosila. Abych poznala a pochopila, že pojem štěstí pro mě naprosto pozbyl významu a nabyl nového, takového, o kterém jsem si nikdy nemyslela, že bych mohla poznat. Zároveň jsem si šáhla na svoje dno, protože jsem na sebe naskládala tolik tlaku a očekávání, že se z pod nich vyhrabávám ještě teď. Současně jsem se uzavřela do své hlavy natolik, že jsem ani jedno z toho neviděla. Až teď s odstupem.
A to, co si myslím, že si můžete z těchto řádků odnést i vy, je ta nejjednodušší (ale pro mě často skrytá) zpráva. Každý máme svoje vlastní tempo. Máte nějaký problém, se kterým vám všichni radí, ale vy se z něho pořád ne a ne dostat? Nepodařil se vám na podruhé zápočet, nebo nějaký test? Nemůžete najít práci (poslední slovo zaměňte za cokoli, co hledáte)? Nemáte rádi sami sebe?
Udělejte to jediné, co zrovna v tuhle chvíli máte a čeho si nikdo na světě nebude nikdy vážit tak, jak by měl. Dejte sami sobě čas. Najděte si svůj rytmus. Nežeňte se nikam.
Mohli byste tak minout něco, co už se nebude nikdy opakovat.
P.S. Třeba budu někdy i víc konkrétní, ale prozatím nebudu úplně osobní. Musíte nějaký ten čas dát i mně...
K.
Žádné komentáře:
Okomentovat