Day in my life - road trip

Znáte ten pocit, když se blíží nějaká veliká událost, na kterou se těšíte hrozně dlouho, a pak si vychutnáte každou chvíli? Jsou hrozně super, že jo? Ale na druhou stranu, nesmíme přehlédnout ty malé, nečekané, bezvýznamné události. Jako třeba náš včerejší ''road trip''. Tenhle článek píšu, protože vás chci (samozřejmě) inspirovat, ale taky proto, že já osobně mám tyhle věci nejraději. A když se v mém dni náhodou tyhle nečekané chvíle (a že to rády dělají) vyskytnou, nestěžuju si, naopak. A protože je tohle článek o mém dni, musí tady těch věcí být sakra hodně.
Jen vás musím varovat, že to jídlo rozhodně plánovaný bylo.

Není to hezká nepředvídaná věc? Tím nemyslím západ slunce, ten myslím předvídá každý na téhle planetě a světe div se, dokonce i já. Myslím tím, že jsme náhodou jeli přes tohle pole a náhodou to nebe vypadalo zrovna takhle. Takhle hezky.

Tenhle týden budu mít prázdniny a to neznamená 1,vstávání v 11 ráno 2,nic nedělání. Teď jste asi trochu zmatení - nechte mě to vysvětlit. Celý týden budu mít tréninky s tancováním, protože se chystáme na soutěž. A i když to bude dost makačka, těším se, protože mě to baví. Prostě proto. Ale včera jsem ještě pozdě vstávat mohla, a tak jsme si před naším výletem zašli na tu nejideálnější snídani. 

Je mi blbý to takhle navazovat, ale bohužel, já vám lhát nebudu a přesně takhle to bylo. Jeli jsme do Olomouce, a proč? Abychom se najedli. Nesuďte nás prosím. Děkuji.

A pak jsme zase jeli jinam (vidíte, je to trochu road trip) a šli na procházku s jednou psí slečnou a jedním psím cvokem.

A to bych to nebyla já, abych nefotila. Jen mě štve, že na hodně fotkách se udělaly takový skvrny, což mi teda dost vadí. Můj miláček Con (ehm, zrcadlovka, kdyby někdo váhal) asi bude muset do nemocnice (nemůžu uvěřit, že jsem tuhle větu napsala, kolik mi je, 5?).

A měli jsme štěstí (nebo to byl osud?!), že bylo krásný počasí. I když, moje boty tu cestu přes bahnitý pole asi nenesly uplně nejlíp. Hups.

A to nejlepší nakonec. Už byl večer, jeli jsme v autě, poslouchali starý písničky, a pak jsme vyjeli na kopec a uviděli tenhle nádherný západ slunce. A asi jsem vypadala hodně zoufale, protože mi táta zastavil, abych si ho mohla vyfotit. Teď už mi zbývá jen východ a budu nejšťastnější (ale kdo mě donutí vstát?).

Asi vás nepřekvapí, když řeknu, že tenhle článek byl taky neplánovaný. Takže jestli se vám líbil, smutná rozhodně nebudu a jestli jste čekali míň žrací/venkovský den, tak se omlouvám, ale já to přece neplánovala. A proto to bylo tak super. Tak já se k vám teď otočím zády a jdu říct ahoj dalšímu dni plného malých/velkých neznámých věcí.

Kejt