Facts about me

Existuje snad někonečně mnoho způsobů, jak někoho popsat. Podle toho jak vypadá, co ho zajímá, co dělá ve volném čase nebo jak se chová. Některé věci jsou jasné na první pohled, a některé se dozvídáte postupně. Tak třeba náš blog: jakmile se kouknete do menu, hned se dozvídáte, že jsme tady hned tři. Když si přečtete pár článků, tak vám musí být hned jasný, že nejsme tak úplně normální, neobejdeme se bez kafe a 90% našich osobností tvoří sarkasmus. Takže o tom bude tenhle článek...o mně (já totiž moc dobře vím, jak moc mě toužíte poznat). No, prostě vás trochu víc seznámím s tím, co mě tak nějak definuje a dělá ze mě to, čím jsem (ajaj, já vím). Některé věci už možná víte, ale snad se dozvíte i něco nového.

 

Vzhledem k tomu, že píšu blog, tak je vám asi jasné, že internet je nepostradatelnou součástí mého života. Nejhorší ale je, že si ani nejsem jistá, co na tom notebooku celou dobu vlastně dělám. Prostě otevřu Tumblr, mrknu a najednou je deset večer a já nemám ani tušení jak se to stalo.

Abyste si ale nemysleli, že jsem nějaký závislák (jakože nejsem, vůbec ne...), tak existuje další činnost, díky které zapomenu na všechny své povinnosti a na to, že bych se měla zvednout a jít žít svůj život nebo co. Knížky. Poslední dobou jsem sice moc nečetla, ale škola pomalu končí a čtecí období začíná. Yeeey.

Takže kdybych měla definovat perfektní vůni, byla by to pravděpodobně vůně knih a popcornu. Prostě sledování filmů, trailerů a seriálů se pro mě rovná ráji. Já jsem totiž ten typ člověka, co si pamatuje jména herců, režisérů a filmů co získaly oscary, líp než věci, které bych si pamatovat měla a možná by mi i k něčemu byly.

 

A jako většina lidí si taky spíš zapamatuju celý album písníček než den kdy se rozpadla římská říše (což bych měla vědět, když ta to píšu zítra test). Pokuď zrovna zaraženě nemlčím nebo nemelu nesmysly, tak si zpívám (což bych naopak neměla, protože zním jak umírající lachtan).

Když to tak vezmu, tak si pamatuju fakt hodně věcí. Třeba citáty. Jestli čtete tenhle blog, tak už to víte. Ano, mám problém a ne, nehodlám se ho zbavit.

Ale abych nepsala jen o tom co si "pamatuju". Kromě toho, že mám hrozně ráda ty dva mimoně, kteří jsou taky součástí tohohle blogu, svou rodinu a kamarádky ze školy, tak je pro mě ještě hrozně důležitý tvoreček se jménem Nella, aneb moje morče. He, to jste asi nečekali. Pokud totiž zrovna nehryže mříže klece, tak je to neuvěřitelně přítulný zvíře (nehledě na to, že když si lehne, tak vypadá jak palačinka).

A aby tenhle článek nebyl moc nudný, tak na závěr ještě tři jak jen to nazvat úchylky. Prosím nesuďte mě (fakt nevím jak tomu mám říkat). Takže: deníčky, plyšáci a kamínky. Deníčky (bloky, sešitky, diáře...) a plyšáci (no co že je mi 16) se v mých článcích vyskytují taky celkem často, ale abych teda vysvětlila tu třetí věc. Počkat ono to vysvětlit nejde. Prostě se mi líbí, jak vypadají nebo tak nějak... ehm.

Snad jsem vás úplně neodradila. Do komentářů rozhodně napiště co definuje vás, klidně i něco divnýho, aspoň budu vědět, že nejsem jediná. Přežijte nějak konec školy a to vedro a hlavně nezapomeňte, že existuje něco tak úžasnýho jako je ledový kafe.

Tess